Martin Vlach
Básník a organizátor pravidelných večerů poezie a open micu. Publikoval dvě sbírky ve vlastním nákladu a třetí prý dopisuje už čtvrtým rokem. V klubu je od roku 2020 a je hlavním důvodem, proč máme na schůzkách vždycky někde po ruce mikrofon.
Workshop tvůrčího psaní: jak zabít svou první větu
5. 3. 2026
Zvláštní název workshopu si vysloužil zvláštní cvičení, které jsme si na začátek připravili: každý účastník napsal první větu svého rozepsaného textu a pak ji společně “zabíjeli” — hledali jsme, co v ní zbytečně vysvětluje, co se snaží být chytřejší, než je nutné, a co by klidně mohlo zmizet. Ukázalo se, že skoro každá první věta v místnosti obsahovala aspoň jedno slovo navíc. Nejčastější viník? Příslovce, které se snaží dělat práci za silnější sloveso. Po hodině škrtání zůstaly věty kratší, ostřejší a — překvapivě — často i zajímavější. Druhá půlka workshopu patřila přepisování otevíracích odstavců naslepo, podle vět, které napsal někdo jiný. Ukázalo se, jak moc nás brzdí vlastní zvyky, a jak osvobozující je psát chvíli cizím rukopisem. Příští workshop bude o dialozích — jak napsat rozhovor, který zní jako skuteční lidé, ne jako vysvětlivky k zápletce.
Open mic v Kavárně Pod Věží: básně psané na ubrousky
22. 1. 2026
Lednový open mic měl netradiční pravidlo: kdo chtěl číst, musel báseň napsat přímo na místě, na papírový ubrousek, který jsme rozdávali u dveří. Žádné dopředu připravené texty, žádný čas na škrtání a přepisování — jen deset minut, ubrousek a propiska. Výsledky byly syrové, místy nedokonalé, ale nabité upřímností, kterou dobře připravené texty občas postrádají. Jedna báseň o čekání na SMS, která nikdy nepřišla, sklidila takový potlesk, že ji autorka musela přečíst ještě jednou. Po skončení jsme ubrousky posbírali a připnuli na nástěnku v kavárně — visí tam dodnes, orámované, jako malá výstava okamžiku, který se nedá zopakovat. Příští open mic bude bez ubrouskového pravidla, ale kdo ví, možná se stane novou tradicí.
Podzimní čtení: tři básníci, jeden mikrofon
9. 10. 2025
Podzimní čtení má u nás už svou tradici — jakmile začnou padat první listy, sháníme tři básníky ochotné postavit se před mikrofon a přečíst něco nového. Letos to byli hosté z Brna, Olomouce a jeden z nás, kdo nakonec nabral odvahu přečíst báseň, kterou psal ještě ten den ráno. Atmosféra byla komornější než obvykle, možná kvůli dešti, který bubnoval na okna kavárny celý večer. Ale právě ta komornost publiku i čtenářům prospěla — nikdo nespěchal, diskuze po každém bloku básní trvala skoro stejně dlouho jako čtení samotné. Nejvíc rezonovala báseň o čekání na autobus, který nikdy nepřijede — metafora, kterou si každý v sále vyložil trochu jinak, a přesně o tom podle mě dobrá poezie je. Děkujeme všem, kdo přišli navzdory počasí. Zápisky z diskuze i pár fotek najdete brzy na našem Instagramu.