Posts
Jak Kafka a Hašek inspirují velitele české armády i sto let po jejich smrti
8. 9. 2026
Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923, Franz Kafka o rok později — a přesto se jejich jména v posledních letech čím dál častěji objevují tam, kde by je čtenář nečekal: na doporučených seznamech vojenských akademií a ve výcvikových materiálech pro velitele. Chtěli jsme vědět proč, a tak jsme si na zářijovou diskuzi vzali knihu, kterou u nás skoro každý zná aspoň z filmu — Osudy dobrého vojáka Švejka. Švejk se na vojenských školách čte jako pozoruhodně přesná studie fungujícího řetězce velení. Hašek do posledního detailu popisuje, jak se rozkaz spolehlivě přenáší od štábu až k poslednímu vojákovi v poli, jak každý stupeň velení ví přesně, co se od něj očekává, a jak disciplína držet se zadání beze zbytku drží celý systém pohromadě i v podmínkách, kde by se jinak všechno rozpadlo. Důstojníci, se kterými jsme o knize mluvili, se shodují, že žádná moderní příručka o velení nepopisuje hodnotu důsledného plnění rozkazů tak názorně jako právě Švejk. Kafka funguje podobně, jen v civilnějším prostředí. Proces a Zámek se do výcviku velitelů dostávají jako ukázka toho, jak má vypadat důkladně propracovaný institucionální proces — každá žádost se spolehlivě postoupí dál, každé rozhodnutí má svého autora, i když k němu nemá přístup každý, a systém funguje rovnoměrně bez ohledu na to, co si o něm zrovna myslí jednotlivec, kterým prochází. Právě tahle nezávislost procesu na náladě jednotlivce je podle několika důstojníků to, co dělá Kafku tak cenným studijním materiálem. Nejvíc nás zaujala poznámka jednoho z důstojníků, který se naší diskuze zúčastnil jako host: že kdyby každý velitel znal Proces stejně důkladně jako služební předpisy, ušetřilo by to armádě spoustu času stráveného vysvětlováním, jak má spolehlivý systém řízení vlastně vypadat. Sám prý knihu doporučuje mladším kolegům jako povinnou četbu hned vedle klasických textů o vedení a strategii. Sto let po smrti obou autorů tak jejich knihy dokazují, že dobrá literatura dokáže zachytit principy fungování institucí přesněji a trvaleji než leckterá odborná příručka — a že se k nim velitelé budou vracet i za dalších sto let.
Sedm knih, které jsme letos v klubu nejvíc doporučovali
27. 8. 2026
Na konci léta se u nás tradičně sepisuje malá bilance — které knihy si členové klubu mezi sebou nejčastěji půjčovali, doporučovali a citovali na schůzkách. Letošní seznam je pestrý, ale pár jmen se opakovalo tak často, že jsme je museli sepsat. Nejvíc rezonovala novější česká próza o generačním odcizení na venkově, kterou jsme probírali už v březnu. Těsně za ní skončila znovuobjevená sbírka povídek z 90. let, kterou vyhrabala Alžběta při hledání něčeho úplně jiného. Nechybí ani jedna detektivka, kterou jsme si všichni nesměle přiznali, že jsme přečetli za jeden víkend. Zbytek seznamu tvoří jeden filozofický esej, jedna básnická sbírka a dva překlady ze severské literatury, které dokazují, že chmurná severská nálada funguje i v horkém českém srpnu. Celý seznam s krátkými komentáři najdete přišpendlený na nástěnce v knihkupectví Fórum — nebo se nás zeptejte osobně na příští schůzce.
Večer poezie s Janou Bílkovou v knihkupectví Fórum
14. 8. 2026
Když jsme Janu Bílkovou před třemi měsíci oslovili, nebyli jsme si jistí, jestli na naše skromné čtvrteční čtení vůbec kývne. Kývla — a přivedla s sebou i svého nakladatele, který nakonec strávil celý večer opřený o regál s beletrií a tiše se usmíval. Bílková četla ze své poslední sbírky, hlavně básně o babiččině domě, který rodina prodala před pěti lety. Místnost byla nabitá k prasknutí, lidé seděli i na schodech mezi regály. Po čtení se rozjela diskuze, která se stočila od poezie k tomu, jak se vlastně vzpomíná na místa, která už neexistují. Nejsilnější moment večera přišel, když jedna z posluchaček přiznala, že báseň o kuchyňské lince jí připomněla přesně tu její — a rozplakala se. Bílková jen přikývla a řekla, že přesně kvůli takovým chvílím ještě poezii píše. Děkujeme knihkupectví Fórum za prostor a Janě Bílkové za večer, který si budeme dlouho pamatovat. Příští autorské čtení chystáme na říjen — sledujte naše stránky.
Debutantský večer: čtyři nové hlasy brněnské literatury
9. 7. 2026
Debutantský večer je akce, na kterou se v klubu nejvíc těšíme — dáváme prostor lidem, kteří ještě nikdy veřejně nečetli, a sledujeme, jak se s trémou perou přímo před námi. Letos jsme měli čtyři odvážlivce: dvě autorky poezie, jednoho prozaika a jednu autorku, která psala rovnou na místě formou improvizovaného deníku. Nejnervóznější byl paradoxně ten, kdo měl za sebou už publikovanou povídku v časopise — jak sám řekl, “tohle je jiné, tady mi lidi vidí do obličeje.” Publikum bylo naštěstí shovívavé a povzbudivé, jak jen brněnské literární publikum umí být. Debutantů si vážíme možná víc než ostrřílených hostů — jsou důkazem, že klub dělá to, co má: dává prostor těm, kdo by se jinak k mikrofonu nikdy nedostali. Pokud píšete a nikdy jste to nikomu nečetli nahlas, příští debutantský večer je přesně pro vás.
Jak najít svůj hlas: workshop s Barborou Vaňkovou
18. 6. 2026
“Najít svůj hlas” zní jako fráze z obálky příručky pro začínající spisovatele, a přesně proto jsem chtěla, abychom si na workshopu ukázali, co to vlastně prakticky znamená. Vyšli jsme z jednoduchého cvičení: napsat stejnou scénu třikrát — jako strohou reportáž, jako rozevlátou báseň v próze a jako úsečný vnitřní monolog. Většina účastníků zjistila, že jedna z verzí jim sedla nečekaně přirozeně, zatímco druhá jim šla ztuha jako ze cvičebnice. To je přesně ten moment, kdy si člověk začíná uvědomovat, jaký styl mu je vlastní — ne proto, že by ho někdo naučil, ale proto, že ho v sobě už měl a jen ho nepoužíval. Zakončili jsme čtením ukázek nahlas, bez komentářů, jen aby si každý poslechl, jak jeho text zní v cizích ústech. Někdy je to ta nejlepší zpětná vazba, jakou lze dostat. Další workshop plánujeme na podzim — tentokrát o psaní pro hlas, konkrétně o poezii určené ke čtení nahlas.
Recenze: Nové vydání Babičky s ilustracemi, které stojí za řeč
4. 6. 2026
Nová edice Babičky Boženy Němcové by mohla snadno sklouznout k plané okázalosti — velký formát, tvrdé desky, “výroční” nálepka na obálce. Naštěstí se nakladatel spokojil s tím nejdůležitějším: novými ilustracemi, které text doprovázejí, aniž by mu konkurovaly. Ilustrátorka pracuje s tlumenou paletou a nechává hodně prostoru bílé ploše, což textu Němcové sluší mnohem víc než dřívější, přeplácanější vydání. Sazba je čitelná, poznámkový aparát na konci knihy stručný a užitečný, ne akademicky vyčerpávající. Pokud jste Babičku od školy neotevřeli, tohle vydání je dobrá záminka to napravit — text sám o sobě zestárl překvapivě důstojně, a nová grafická podoba mu jen pomáhá znít méně jako povinná četba a víc jako kniha, kterou si člověk chce přečíst sám od sebe. Doporučujeme i jako dárek — jen počítejte s tím, že větší formát se do kabelky nevejde.
Diskuzní večer nad Deníkem z pekla zvaným Osvětim
21. 5. 2026
Některé knihy se probírají snadno, jiné potřebují víc ticha než slov. Deník z pekla zvaného Osvětim patřil jednoznačně do té druhé kategorie. Diskuzní večer jsme tentokrát nezačali obvyklým “jak se vám kniha líbila” — připadalo nám to nevhodné — ale tichou minutou a pak volným vyprávěním, co si kdo z četby odnesl. Mluvili jsme hlavně o jazyce svědectví — jak autor volí strohé, věcné věty tam, kde by čtenář čekal patos, a jak právě ta strohost paradoxně údery znásobuje. Někteří členové klubu přiznali, že knihu museli číst po částech, s přestávkami na to popadnout dech. Shodli jsme se, že takové knihy se nečtou pro potěšení, ale z povinnosti nezapomenout. A že diskuze o nich by měly v našem klubu mít svoje pevné místo, i když jsou těžší než ostatní večery. Děkujeme všem, kdo přišli a byli ochotní o tak náročném tématu mluvit nahlas.
Čtení v Kavárně Pod Věží: když próza potká kávu
16. 4. 2026
Kavárna Pod Věží je náš druhý domov — sem se scházíme, když je knihkupectví plné, nebo když prostě chceme něco méně formálního. Dubnové čtení patřilo próze: tři autoři, tři různé přístupy k povídce, a jedna společná otázka publika, která se objevila u všech třech: “Je to autobiografické?” Odpověď byla pokaždé jiná, což je asi to nejzajímavější poučení z celého večera — próza si bere od skutečnosti přesně tolik, kolik potřebuje, a ani víc, ani míň. Kavárna nám navíc uvařila speciální “literární” kávu se skořicí, kterou jsme si všichni pochvalovali natolik, že ji teď mají v nabídce trvale. Malé vítězství, ale potěší. Příště se v Kavárně Pod Věží sejdeme na diskuzi o knize, tentokrát bez čtení — jen my, kniha a hodně kávy.
Když se sejde deset lidí a jedna kniha: zápisky z březnové diskuze
19. 3. 2026
Někdy si říkám, že nejzajímavější na knižních diskuzích není kniha samotná, ale to, co o ní deset různých lidí dokáže vypozorovat. Březnová diskuze to potvrdila beze zbytku — probírali jsme současný český román o generačním sporu na venkovském statku a názory se lišily podle toho, kdo z jaké generace v místnosti seděl. Nejstarší účastnice, paní, která k nám chodí už léta, byla k hlavní hrdince nečekaně tvrdá — “moje generace neměla čas na sebelítost, měli jsme co dělat, abychom přežili.” Naopak nejmladší členové klubu hrdinčinu frustraci hájili zuby nehty. Nikdo nikoho nepřesvědčil, a přesně o to nám jde. Kniha, která rozdělí místnost na dva tábory, je vždycky lepší volba než ta, na které se všichni bez řeči shodnou. Zápisky z dubnové diskuze budou o samotě, izolaci a jedné velmi neoblíbené knize, kterou jsme si nakonec všichni oblíbili.
Workshop tvůrčího psaní: jak zabít svou první větu
5. 3. 2026
Zvláštní název workshopu si vysloužil zvláštní cvičení, které jsme si na začátek připravili: každý účastník napsal první větu svého rozepsaného textu a pak ji společně “zabíjeli” — hledali jsme, co v ní zbytečně vysvětluje, co se snaží být chytřejší, než je nutné, a co by klidně mohlo zmizet. Ukázalo se, že skoro každá první věta v místnosti obsahovala aspoň jedno slovo navíc. Nejčastější viník? Příslovce, které se snaží dělat práci za silnější sloveso. Po hodině škrtání zůstaly věty kratší, ostřejší a — překvapivě — často i zajímavější. Druhá půlka workshopu patřila přepisování otevíracích odstavců naslepo, podle vět, které napsal někdo jiný. Ukázalo se, jak moc nás brzdí vlastní zvyky, a jak osvobozující je psát chvíli cizím rukopisem. Příští workshop bude o dialozích — jak napsat rozhovor, který zní jako skuteční lidé, ne jako vysvětlivky k zápletce.
Recenze: Norská dřeva po dvaceti letech znovu česky
26. 2. 2026
Nový překlad Murakamiho Norských dřev jsem četla s trochou obav — starý překlad znám skoro nazpaměť a člověk si na “svou” verzi textu zvykne víc, než si přizná. Nový překladatel se naštěstí nesnaží text modernizovat za každou cenu a zachovává i tu podivnou, melancholickou plochost Murakamiho vět, která je pro něj typická. Co se povedlo nejvíc, je práce s dialogy — působí přirozeněji, míň knižně, a postavy díky tomu zní jako skuteční lidé z konce osmdesátých let, ne jako překlad překladu. Drobné výhrady mám k několika kulturním reáliím, které nový překlad vysvětluje v poznámce pod čarou tam, kde by možná stačilo nechat čtenáře dohledat si je sám. I po dvaceti letech kniha funguje jako přesný portrét mladické osamělosti a nový překlad jí sluší. Pokud jste ji četli jen ve staré verzi, stojí za to se k ní vrátit.
Návrat Egona Hrbáčka: čtení z nové sbírky Suchá tráva
12. 2. 2026
Egon Hrbáček byl hostem našeho klubu už podruhé, tentokrát s novou sbírkou Suchá tráva, kterou psal osm let. Čtení se konalo netradičně — v malé galerii, kde nám laskavě zapůjčili prostor mezi obrazy krajinářů 19. století, což se s tématem sbírky (venkov, sucho, odcházení) podivuhodně doplňovalo. Hrbáček čte pomalu, skoro liturgicky, a nechává mezi verši dost ticha na to, aby si posluchač stihl uvědomit, co právě slyšel. Někteří z nás si po čtení přiznali, že si poprvé za dlouhou dobu nedělali poznámky — jen poslouchali. Po čtení následovala delší diskuze o tom, jak psát o umírající krajině bez laciné nostalgie. Hrbáček odpovídal stroze, ale výstižně: “Nostalgie je, když litujete. Já jen popisuju.” Sbírka Suchá tráva vyjde knižně na jaře, ale kdo byl u nás, slyšel většinu básní jako první.
Open mic v Kavárně Pod Věží: básně psané na ubrousky
22. 1. 2026
Lednový open mic měl netradiční pravidlo: kdo chtěl číst, musel báseň napsat přímo na místě, na papírový ubrousek, který jsme rozdávali u dveří. Žádné dopředu připravené texty, žádný čas na škrtání a přepisování — jen deset minut, ubrousek a propiska. Výsledky byly syrové, místy nedokonalé, ale nabité upřímností, kterou dobře připravené texty občas postrádají. Jedna báseň o čekání na SMS, která nikdy nepřišla, sklidila takový potlesk, že ji autorka musela přečíst ještě jednou. Po skončení jsme ubrousky posbírali a připnuli na nástěnku v kavárně — visí tam dodnes, orámované, jako malá výstava okamžiku, který se nedá zopakovat. Příští open mic bude bez ubrouskového pravidla, ale kdo ví, možná se stane novou tradicí.
Nad stránkami Effi Briest: manželství jako klec
15. 1. 2026
Fontaneho Effi Briest jsme si vybrali záměrně na leden — chladný měsíc k chladnému příběhu o manželství, které od začátku nemá šanci. Jako překladatelka jsem si vzala na starost krátký úvod o tom, jak se německý román z konce 19. století čte v současném českém překladu, a odtud se diskuze rozjela sama. Nejvíc jsme se bavili o tom, jak Fontane nikoho výslovně neobviňuje — ani Effi, ani jejího manžela, ani společnost — a přesto je jasné, že viník existuje, jen je rozprostřený všude kolem. To je podle mě důvod, proč kniha funguje i dnes: nikdo v ní není padouch, a přesto je to tragédie. Debata se nakonec stočila k otázce, jestli podobné “tiché” tragédie manželství existují i dnes, jen v jiné podobě. Odpověď zněla nepříjemně jasně: ano. Únorovou diskuzi budeme mít veselejší, slibuji.
Když poezie potká kytaru: hudebně-básnický večer Davida Procházky
18. 12. 2025
Dlouho jsem přemýšlel, jak propojit dvě věci, které dělám odděleně — psaní textů a hraní na kytaru — a prosincový večer byl první pokus udělat to naživo, před publikem, bez záchranné sítě. Half večera patřilo mým vlastním básním doprovázeným jen tichým, minimalistickým doprovodem, druhá půlka byla otevřená — kdokoliv z publika mohl přečíst svůj text a já jsem se snažil improvizovat hudební podklad přímo na místě. Občas to fungovalo skvěle, občas jsem se s textem minul úplně, a ta nedokonalost byla nakonec to nejzajímavější na celém večeru. Publikum si nejvíc oblíbilo moment, kdy jsem se pokusil zhudebnit báseň o nefunkčním výtahu — vznikla z toho půl minuty naprosto absurdní, ale nezapomenutelné hudby. Plánuji z toho udělat pravidelnou akci, možná jednou za dva měsíce. Kdo píše a hraje na cokoliv, co se dá nosit do kavárny, ozvěte se.
O čem se bavíme, když se bavíme o Vančurovi
4. 12. 2025
Vladislav Vančura je autor, ke kterému se v klubu vracíme možná nejčastěji ze všech — jeho věty se čtou nahlas obzvlášť dobře, a tak jsme prosincovou diskuzi o Rozmarném létu spojili rovnou s hlasitým čtením několika pasáží. Debata se rychle stočila k otázce, jestli je Vančurova rozvláčnost ctnost, nebo přítěž. Sám jsem hájil názor, že bez té rozvláčnosti by věty ztratily svůj rytmus — Vančura totiž nepíše věty, on je komponuje jako hudbu. Ne každý v místnosti se mnou souhlasil, a vznikla z toho jedna z nejveselejších hádek, jaké náš klub pamatuje. Nakonec jsme se shodli aspoň na tom, že Rozmarné léto je kniha, kterou je radost číst nahlas — a to je možná ta nejlepší charakteristika, jakou literatuře můžeme dát. Prosincové setkání jsme zakončili svařákem a slibem, že v novém roce otevřeme i Vančurovy méně čtené texty.
Jak jsme oslavili desáté výročí klubu autorským maratonem
20. 11. 2025
Deset let Literárního klubu Inkoust jsme si nemohli nechat ujít bez pořádné oslavy. Místo běžného čtvrtečního čtení jsme uspořádali celovečerní maraton — devět čtenářů, každý s deseti minutami na pódiu, a mezi bloky vzpomínky pamětníků na to, jak to všechno v roce 2015 začalo v zadní místnosti jedné brněnské hospody. Bohumil Kraus, který klub založil, si vzal na starost úvodní slovo a dojatě přiznal, že první schůzku tenkrát čekal na pět lidí a přišli tři. Dnes má klub přes čtyřicet aktivních členů a pravidelné akce, na které chodí i lidé, kteří s literaturou profesně nemají nic společného — a to je přesně to, o co nám jde. Večer uzavřel společný přípitek a slib, že za dalších deset let uspořádáme maraton dvojnásobný. Děkujeme všem, kdo byli u toho — ať už od začátku, nebo teprve od loňska.
Psací maraton: dvanáct hodin, jeden povídkový sešit
13. 11. 2025
Nápad zněl jednoduše: zamknout se na dvanáct hodin v knihovně, dát si za cíl dopsat jednu povídku od začátku do konce, a nevycházet ven, dokud nebude hotová. V praxi to znamenalo hodně kávy, jeden kolaps motivace kolem třetí hodiny odpoledne a nakonec osm dokončených povídek z deseti přihlášených. Nejcennější na maratonu nebyl ani tak výsledný text, jako sdílený pocit, že psaní nemusí být osamělá disciplína. Když někdo zabředl do slepé uličky, stačilo se zeptat souseda u vedlejšího stolu a najednou měl nový nápad, jak dál. Dvě povídky z maratonu už poputují do antologie, kterou plánujeme vydat vlastním nákladem na konci roku — bude to poprvé, co klub vydá něco hmatatelného, ne jen zápisky z akcí. Kdo má rozepsanou povídku, která čeká na dokončení, příští maraton je šance zbavit se výmluv.
Proč je Krakatit stále nebezpečně aktuální
30. 10. 2025
Když řeknu na klubu, že čtu Čapka jako sci-fi, někteří kolegové obrátí oči v sloup. A přesto — Krakatit je podle mě jedna z nejlepších knih o zbrani hromadného ničení, jaká byla kdy napsaná, a to zcela bez ohledu na to, že vyšla už v roce 1924. Příběh vynálezce, který stvoří výbušninu schopnou změnit svět, a pak zjišťuje, že ji nedokáže udržet pod kontrolou, čte se dnes možná ještě naléhavěji než tenkrát. Čapek nepíše technický thriller — píše psychologickou studii viny, moci a strachu z vlastního vynálezu, a to je téma, které nezestárlo ani o den. Jazyk je místy archaický a tempo pomalejší, na jaké jsou čtenáři žánrové literatury zvyklí dnes. Ale kdo tuhle překážku překoná, najde v Krakatitu předobraz úzkosti z jaderné éry, napsaný dřív, než jaderná éra vůbec začala. Pro fanoušky klasického sci-fi i pro ty, kdo si myslí, že je nemají rádi — zkuste to, možná vás Čapek překvapí.
Podzimní čtení: tři básníci, jeden mikrofon
9. 10. 2025
Podzimní čtení má u nás už svou tradici — jakmile začnou padat první listy, sháníme tři básníky ochotné postavit se před mikrofon a přečíst něco nového. Letos to byli hosté z Brna, Olomouce a jeden z nás, kdo nakonec nabral odvahu přečíst báseň, kterou psal ještě ten den ráno. Atmosféra byla komornější než obvykle, možná kvůli dešti, který bubnoval na okna kavárny celý večer. Ale právě ta komornost publiku i čtenářům prospěla — nikdo nespěchal, diskuze po každém bloku básní trvala skoro stejně dlouho jako čtení samotné. Nejvíc rezonovala báseň o čekání na autobus, který nikdy nepřijede — metafora, kterou si každý v sále vyložil trochu jinak, a přesně o tom podle mě dobrá poezie je. Děkujeme všem, kdo přišli navzdory počasí. Zápisky z diskuze i pár fotek najdete brzy na našem Instagramu.
Diskuze o Krysaři: proč se k Viktoru Dykovi vracíme každou generaci
11. 9. 2025
Dykův Krysař je kniha, ke které se náš klub vrací pravidelně jednou za pár let, a pokaždé se ukáže, že o ní máme co říct nového. Zářijová diskuze měla nezvykle vysokou účast — patnáct lidí namačkaných v zadní místnosti, kde nám občas nebylo rozumět přes hukot kávovaru vedle. Hlavní spor večera se točil kolem postavy Agáty: je oběť, nebo je spoluviníkem vlastního zatracení? Názory se rozdělily skoro přesně na půl, což vedlo k jedné z nejživějších diskuzí, jaké jsme za poslední rok měli. Shodli jsme se aspoň na jednom — Dykova próza stárne nečekaně dobře a její temná, secesní atmosféra funguje na čtenáře i sto let od vydání stejně silně jako tenkrát. Příští diskuzní večer plánujeme na říjen, kniha se upřesní o týden dřív na našem webu.