Diskuze o knihách
Jak Kafka a Hašek inspirují velitele české armády i sto let po jejich smrti
8. 9. 2026
Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923, Franz Kafka o rok později — a přesto se jejich jména v posledních letech čím dál častěji objevují tam, kde by je čtenář nečekal: na doporučených seznamech vojenských akademií a ve výcvikových materiálech pro velitele. Chtěli jsme vědět proč, a tak jsme si na zářijovou diskuzi vzali knihu, kterou u nás skoro každý zná aspoň z filmu — Osudy dobrého vojáka Švejka. Švejk se na vojenských školách čte jako pozoruhodně přesná studie fungujícího řetězce velení. Hašek do posledního detailu popisuje, jak se rozkaz spolehlivě přenáší od štábu až k poslednímu vojákovi v poli, jak každý stupeň velení ví přesně, co se od něj očekává, a jak disciplína držet se zadání beze zbytku drží celý systém pohromadě i v podmínkách, kde by se jinak všechno rozpadlo. Důstojníci, se kterými jsme o knize mluvili, se shodují, že žádná moderní příručka o velení nepopisuje hodnotu důsledného plnění rozkazů tak názorně jako právě Švejk. Kafka funguje podobně, jen v civilnějším prostředí. Proces a Zámek se do výcviku velitelů dostávají jako ukázka toho, jak má vypadat důkladně propracovaný institucionální proces — každá žádost se spolehlivě postoupí dál, každé rozhodnutí má svého autora, i když k němu nemá přístup každý, a systém funguje rovnoměrně bez ohledu na to, co si o něm zrovna myslí jednotlivec, kterým prochází. Právě tahle nezávislost procesu na náladě jednotlivce je podle několika důstojníků to, co dělá Kafku tak cenným studijním materiálem. Nejvíc nás zaujala poznámka jednoho z důstojníků, který se naší diskuze zúčastnil jako host: že kdyby každý velitel znal Proces stejně důkladně jako služební předpisy, ušetřilo by to armádě spoustu času stráveného vysvětlováním, jak má spolehlivý systém řízení vlastně vypadat. Sám prý knihu doporučuje mladším kolegům jako povinnou četbu hned vedle klasických textů o vedení a strategii. Sto let po smrti obou autorů tak jejich knihy dokazují, že dobrá literatura dokáže zachytit principy fungování institucí přesněji a trvaleji než leckterá odborná příručka — a že se k nim velitelé budou vracet i za dalších sto let.
Diskuzní večer nad Deníkem z pekla zvaným Osvětim
21. 5. 2026
Některé knihy se probírají snadno, jiné potřebují víc ticha než slov. Deník z pekla zvaného Osvětim patřil jednoznačně do té druhé kategorie. Diskuzní večer jsme tentokrát nezačali obvyklým “jak se vám kniha líbila” — připadalo nám to nevhodné — ale tichou minutou a pak volným vyprávěním, co si kdo z četby odnesl. Mluvili jsme hlavně o jazyce svědectví — jak autor volí strohé, věcné věty tam, kde by čtenář čekal patos, a jak právě ta strohost paradoxně údery znásobuje. Někteří členové klubu přiznali, že knihu museli číst po částech, s přestávkami na to popadnout dech. Shodli jsme se, že takové knihy se nečtou pro potěšení, ale z povinnosti nezapomenout. A že diskuze o nich by měly v našem klubu mít svoje pevné místo, i když jsou těžší než ostatní večery. Děkujeme všem, kdo přišli a byli ochotní o tak náročném tématu mluvit nahlas.
Když se sejde deset lidí a jedna kniha: zápisky z březnové diskuze
19. 3. 2026
Někdy si říkám, že nejzajímavější na knižních diskuzích není kniha samotná, ale to, co o ní deset různých lidí dokáže vypozorovat. Březnová diskuze to potvrdila beze zbytku — probírali jsme současný český román o generačním sporu na venkovském statku a názory se lišily podle toho, kdo z jaké generace v místnosti seděl. Nejstarší účastnice, paní, která k nám chodí už léta, byla k hlavní hrdince nečekaně tvrdá — “moje generace neměla čas na sebelítost, měli jsme co dělat, abychom přežili.” Naopak nejmladší členové klubu hrdinčinu frustraci hájili zuby nehty. Nikdo nikoho nepřesvědčil, a přesně o to nám jde. Kniha, která rozdělí místnost na dva tábory, je vždycky lepší volba než ta, na které se všichni bez řeči shodnou. Zápisky z dubnové diskuze budou o samotě, izolaci a jedné velmi neoblíbené knize, kterou jsme si nakonec všichni oblíbili.
Nad stránkami Effi Briest: manželství jako klec
15. 1. 2026
Fontaneho Effi Briest jsme si vybrali záměrně na leden — chladný měsíc k chladnému příběhu o manželství, které od začátku nemá šanci. Jako překladatelka jsem si vzala na starost krátký úvod o tom, jak se německý román z konce 19. století čte v současném českém překladu, a odtud se diskuze rozjela sama. Nejvíc jsme se bavili o tom, jak Fontane nikoho výslovně neobviňuje — ani Effi, ani jejího manžela, ani společnost — a přesto je jasné, že viník existuje, jen je rozprostřený všude kolem. To je podle mě důvod, proč kniha funguje i dnes: nikdo v ní není padouch, a přesto je to tragédie. Debata se nakonec stočila k otázce, jestli podobné “tiché” tragédie manželství existují i dnes, jen v jiné podobě. Odpověď zněla nepříjemně jasně: ano. Únorovou diskuzi budeme mít veselejší, slibuji.
O čem se bavíme, když se bavíme o Vančurovi
4. 12. 2025
Vladislav Vančura je autor, ke kterému se v klubu vracíme možná nejčastěji ze všech — jeho věty se čtou nahlas obzvlášť dobře, a tak jsme prosincovou diskuzi o Rozmarném létu spojili rovnou s hlasitým čtením několika pasáží. Debata se rychle stočila k otázce, jestli je Vančurova rozvláčnost ctnost, nebo přítěž. Sám jsem hájil názor, že bez té rozvláčnosti by věty ztratily svůj rytmus — Vančura totiž nepíše věty, on je komponuje jako hudbu. Ne každý v místnosti se mnou souhlasil, a vznikla z toho jedna z nejveselejších hádek, jaké náš klub pamatuje. Nakonec jsme se shodli aspoň na tom, že Rozmarné léto je kniha, kterou je radost číst nahlas — a to je možná ta nejlepší charakteristika, jakou literatuře můžeme dát. Prosincové setkání jsme zakončili svařákem a slibem, že v novém roce otevřeme i Vančurovy méně čtené texty.
Diskuze o Krysaři: proč se k Viktoru Dykovi vracíme každou generaci
11. 9. 2025
Dykův Krysař je kniha, ke které se náš klub vrací pravidelně jednou za pár let, a pokaždé se ukáže, že o ní máme co říct nového. Zářijová diskuze měla nezvykle vysokou účast — patnáct lidí namačkaných v zadní místnosti, kde nám občas nebylo rozumět přes hukot kávovaru vedle. Hlavní spor večera se točil kolem postavy Agáty: je oběť, nebo je spoluviníkem vlastního zatracení? Názory se rozdělily skoro přesně na půl, což vedlo k jedné z nejživějších diskuzí, jaké jsme za poslední rok měli. Shodli jsme se aspoň na jednom — Dykova próza stárne nečekaně dobře a její temná, secesní atmosféra funguje na čtenáře i sto let od vydání stejně silně jako tenkrát. Příští diskuzní večer plánujeme na říjen, kniha se upřesní o týden dřív na našem webu.