Recenze
Sedm knih, které jsme letos v klubu nejvíc doporučovali
27. 8. 2026
Na konci léta se u nás tradičně sepisuje malá bilance — které knihy si členové klubu mezi sebou nejčastěji půjčovali, doporučovali a citovali na schůzkách. Letošní seznam je pestrý, ale pár jmen se opakovalo tak často, že jsme je museli sepsat. Nejvíc rezonovala novější česká próza o generačním odcizení na venkově, kterou jsme probírali už v březnu. Těsně za ní skončila znovuobjevená sbírka povídek z 90. let, kterou vyhrabala Alžběta při hledání něčeho úplně jiného. Nechybí ani jedna detektivka, kterou jsme si všichni nesměle přiznali, že jsme přečetli za jeden víkend. Zbytek seznamu tvoří jeden filozofický esej, jedna básnická sbírka a dva překlady ze severské literatury, které dokazují, že chmurná severská nálada funguje i v horkém českém srpnu. Celý seznam s krátkými komentáři najdete přišpendlený na nástěnce v knihkupectví Fórum — nebo se nás zeptejte osobně na příští schůzce.
Recenze: Nové vydání Babičky s ilustracemi, které stojí za řeč
4. 6. 2026
Nová edice Babičky Boženy Němcové by mohla snadno sklouznout k plané okázalosti — velký formát, tvrdé desky, “výroční” nálepka na obálce. Naštěstí se nakladatel spokojil s tím nejdůležitějším: novými ilustracemi, které text doprovázejí, aniž by mu konkurovaly. Ilustrátorka pracuje s tlumenou paletou a nechává hodně prostoru bílé ploše, což textu Němcové sluší mnohem víc než dřívější, přeplácanější vydání. Sazba je čitelná, poznámkový aparát na konci knihy stručný a užitečný, ne akademicky vyčerpávající. Pokud jste Babičku od školy neotevřeli, tohle vydání je dobrá záminka to napravit — text sám o sobě zestárl překvapivě důstojně, a nová grafická podoba mu jen pomáhá znít méně jako povinná četba a víc jako kniha, kterou si člověk chce přečíst sám od sebe. Doporučujeme i jako dárek — jen počítejte s tím, že větší formát se do kabelky nevejde.
Recenze: Norská dřeva po dvaceti letech znovu česky
26. 2. 2026
Nový překlad Murakamiho Norských dřev jsem četla s trochou obav — starý překlad znám skoro nazpaměť a člověk si na “svou” verzi textu zvykne víc, než si přizná. Nový překladatel se naštěstí nesnaží text modernizovat za každou cenu a zachovává i tu podivnou, melancholickou plochost Murakamiho vět, která je pro něj typická. Co se povedlo nejvíc, je práce s dialogy — působí přirozeněji, míň knižně, a postavy díky tomu zní jako skuteční lidé z konce osmdesátých let, ne jako překlad překladu. Drobné výhrady mám k několika kulturním reáliím, které nový překlad vysvětluje v poznámce pod čarou tam, kde by možná stačilo nechat čtenáře dohledat si je sám. I po dvaceti letech kniha funguje jako přesný portrét mladické osamělosti a nový překlad jí sluší. Pokud jste ji četli jen ve staré verzi, stojí za to se k ní vrátit.
Proč je Krakatit stále nebezpečně aktuální
30. 10. 2025
Když řeknu na klubu, že čtu Čapka jako sci-fi, někteří kolegové obrátí oči v sloup. A přesto — Krakatit je podle mě jedna z nejlepších knih o zbrani hromadného ničení, jaká byla kdy napsaná, a to zcela bez ohledu na to, že vyšla už v roce 1924. Příběh vynálezce, který stvoří výbušninu schopnou změnit svět, a pak zjišťuje, že ji nedokáže udržet pod kontrolou, čte se dnes možná ještě naléhavěji než tenkrát. Čapek nepíše technický thriller — píše psychologickou studii viny, moci a strachu z vlastního vynálezu, a to je téma, které nezestárlo ani o den. Jazyk je místy archaický a tempo pomalejší, na jaké jsou čtenáři žánrové literatury zvyklí dnes. Ale kdo tuhle překážku překoná, najde v Krakatitu předobraz úzkosti z jaderné éry, napsaný dřív, než jaderná éra vůbec začala. Pro fanoušky klasického sci-fi i pro ty, kdo si myslí, že je nemají rádi — zkuste to, možná vás Čapek překvapí.