Nový překlad Murakamiho Norských dřev jsem četla s trochou obav — starý překlad znám skoro nazpaměť a člověk si na “svou” verzi textu zvykne víc, než si přizná. Nový překladatel se naštěstí nesnaží text modernizovat za každou cenu a zachovává i tu podivnou, melancholickou plochost Murakamiho vět, která je pro něj typická.
Co se povedlo nejvíc, je práce s dialogy — působí přirozeněji, míň knižně, a postavy díky tomu zní jako skuteční lidé z konce osmdesátých let, ne jako překlad překladu. Drobné výhrady mám k několika kulturním reáliím, které nový překlad vysvětluje v poznámce pod čarou tam, kde by možná stačilo nechat čtenáře dohledat si je sám.
I po dvaceti letech kniha funguje jako přesný portrét mladické osamělosti a nový překlad jí sluší. Pokud jste ji četli jen ve staré verzi, stojí za to se k ní vrátit.