Světová literatura
Recenze: Norská dřeva po dvaceti letech znovu česky
26. 2. 2026
Nový překlad Murakamiho Norských dřev jsem četla s trochou obav — starý překlad znám skoro nazpaměť a člověk si na “svou” verzi textu zvykne víc, než si přizná. Nový překladatel se naštěstí nesnaží text modernizovat za každou cenu a zachovává i tu podivnou, melancholickou plochost Murakamiho vět, která je pro něj typická. Co se povedlo nejvíc, je práce s dialogy — působí přirozeněji, míň knižně, a postavy díky tomu zní jako skuteční lidé z konce osmdesátých let, ne jako překlad překladu. Drobné výhrady mám k několika kulturním reáliím, které nový překlad vysvětluje v poznámce pod čarou tam, kde by možná stačilo nechat čtenáře dohledat si je sám. I po dvaceti letech kniha funguje jako přesný portrét mladické osamělosti a nový překlad jí sluší. Pokud jste ji četli jen ve staré verzi, stojí za to se k ní vrátit.
Nad stránkami Effi Briest: manželství jako klec
15. 1. 2026
Fontaneho Effi Briest jsme si vybrali záměrně na leden — chladný měsíc k chladnému příběhu o manželství, které od začátku nemá šanci. Jako překladatelka jsem si vzala na starost krátký úvod o tom, jak se německý román z konce 19. století čte v současném českém překladu, a odtud se diskuze rozjela sama. Nejvíc jsme se bavili o tom, jak Fontane nikoho výslovně neobviňuje — ani Effi, ani jejího manžela, ani společnost — a přesto je jasné, že viník existuje, jen je rozprostřený všude kolem. To je podle mě důvod, proč kniha funguje i dnes: nikdo v ní není padouch, a přesto je to tragédie. Debata se nakonec stočila k otázce, jestli podobné “tiché” tragédie manželství existují i dnes, jen v jiné podobě. Odpověď zněla nepříjemně jasně: ano. Únorovou diskuzi budeme mít veselejší, slibuji.