Tvůrčí psaní
Jak najít svůj hlas: workshop s Barborou Vaňkovou
18. 6. 2026
“Najít svůj hlas” zní jako fráze z obálky příručky pro začínající spisovatele, a přesně proto jsem chtěla, abychom si na workshopu ukázali, co to vlastně prakticky znamená. Vyšli jsme z jednoduchého cvičení: napsat stejnou scénu třikrát — jako strohou reportáž, jako rozevlátou báseň v próze a jako úsečný vnitřní monolog. Většina účastníků zjistila, že jedna z verzí jim sedla nečekaně přirozeně, zatímco druhá jim šla ztuha jako ze cvičebnice. To je přesně ten moment, kdy si člověk začíná uvědomovat, jaký styl mu je vlastní — ne proto, že by ho někdo naučil, ale proto, že ho v sobě už měl a jen ho nepoužíval. Zakončili jsme čtením ukázek nahlas, bez komentářů, jen aby si každý poslechl, jak jeho text zní v cizích ústech. Někdy je to ta nejlepší zpětná vazba, jakou lze dostat. Další workshop plánujeme na podzim — tentokrát o psaní pro hlas, konkrétně o poezii určené ke čtení nahlas.
Workshop tvůrčího psaní: jak zabít svou první větu
5. 3. 2026
Zvláštní název workshopu si vysloužil zvláštní cvičení, které jsme si na začátek připravili: každý účastník napsal první větu svého rozepsaného textu a pak ji společně “zabíjeli” — hledali jsme, co v ní zbytečně vysvětluje, co se snaží být chytřejší, než je nutné, a co by klidně mohlo zmizet. Ukázalo se, že skoro každá první věta v místnosti obsahovala aspoň jedno slovo navíc. Nejčastější viník? Příslovce, které se snaží dělat práci za silnější sloveso. Po hodině škrtání zůstaly věty kratší, ostřejší a — překvapivě — často i zajímavější. Druhá půlka workshopu patřila přepisování otevíracích odstavců naslepo, podle vět, které napsal někdo jiný. Ukázalo se, jak moc nás brzdí vlastní zvyky, a jak osvobozující je psát chvíli cizím rukopisem. Příští workshop bude o dialozích — jak napsat rozhovor, který zní jako skuteční lidé, ne jako vysvětlivky k zápletce.
Psací maraton: dvanáct hodin, jeden povídkový sešit
13. 11. 2025
Nápad zněl jednoduše: zamknout se na dvanáct hodin v knihovně, dát si za cíl dopsat jednu povídku od začátku do konce, a nevycházet ven, dokud nebude hotová. V praxi to znamenalo hodně kávy, jeden kolaps motivace kolem třetí hodiny odpoledne a nakonec osm dokončených povídek z deseti přihlášených. Nejcennější na maratonu nebyl ani tak výsledný text, jako sdílený pocit, že psaní nemusí být osamělá disciplína. Když někdo zabředl do slepé uličky, stačilo se zeptat souseda u vedlejšího stolu a najednou měl nový nápad, jak dál. Dvě povídky z maratonu už poputují do antologie, kterou plánujeme vydat vlastním nákladem na konci roku — bude to poprvé, co klub vydá něco hmatatelného, ne jen zápisky z akcí. Kdo má rozepsanou povídku, která čeká na dokončení, příští maraton je šance zbavit se výmluv.