Nápad zněl jednoduše: zamknout se na dvanáct hodin v knihovně, dát si za cíl dopsat jednu povídku od začátku do konce, a nevycházet ven, dokud nebude hotová. V praxi to znamenalo hodně kávy, jeden kolaps motivace kolem třetí hodiny odpoledne a nakonec osm dokončených povídek z deseti přihlášených.
Nejcennější na maratonu nebyl ani tak výsledný text, jako sdílený pocit, že psaní nemusí být osamělá disciplína. Když někdo zabředl do slepé uličky, stačilo se zeptat souseda u vedlejšího stolu a najednou měl nový nápad, jak dál.
Dvě povídky z maratonu už poputují do antologie, kterou plánujeme vydat vlastním nákladem na konci roku — bude to poprvé, co klub vydá něco hmatatelného, ne jen zápisky z akcí.
Kdo má rozepsanou povídku, která čeká na dokončení, příští maraton je šance zbavit se výmluv.