Některé knihy se probírají snadno, jiné potřebují víc ticha než slov. Deník z pekla zvaného Osvětim patřil jednoznačně do té druhé kategorie. Diskuzní večer jsme tentokrát nezačali obvyklým “jak se vám kniha líbila” — připadalo nám to nevhodné — ale tichou minutou a pak volným vyprávěním, co si kdo z četby odnesl.
Mluvili jsme hlavně o jazyce svědectví — jak autor volí strohé, věcné věty tam, kde by čtenář čekal patos, a jak právě ta strohost paradoxně údery znásobuje. Někteří členové klubu přiznali, že knihu museli číst po částech, s přestávkami na to popadnout dech.
Shodli jsme se, že takové knihy se nečtou pro potěšení, ale z povinnosti nezapomenout. A že diskuze o nich by měly v našem klubu mít svoje pevné místo, i když jsou těžší než ostatní večery.
Děkujeme všem, kdo přišli a byli ochotní o tak náročném tématu mluvit nahlas.