Egon Hrbáček byl hostem našeho klubu už podruhé, tentokrát s novou sbírkou Suchá tráva, kterou psal osm let. Čtení se konalo netradičně — v malé galerii, kde nám laskavě zapůjčili prostor mezi obrazy krajinářů 19. století, což se s tématem sbírky (venkov, sucho, odcházení) podivuhodně doplňovalo.
Hrbáček čte pomalu, skoro liturgicky, a nechává mezi verši dost ticha na to, aby si posluchač stihl uvědomit, co právě slyšel. Někteří z nás si po čtení přiznali, že si poprvé za dlouhou dobu nedělali poznámky — jen poslouchali.
Po čtení následovala delší diskuze o tom, jak psát o umírající krajině bez laciné nostalgie. Hrbáček odpovídal stroze, ale výstižně: “Nostalgie je, když litujete. Já jen popisuju.”
Sbírka Suchá tráva vyjde knižně na jaře, ale kdo byl u nás, slyšel většinu básní jako první.