Vladislav Vančura je autor, ke kterému se v klubu vracíme možná nejčastěji ze všech — jeho věty se čtou nahlas obzvlášť dobře, a tak jsme prosincovou diskuzi o Rozmarném létu spojili rovnou s hlasitým čtením několika pasáží.
Debata se rychle stočila k otázce, jestli je Vančurova rozvláčnost ctnost, nebo přítěž. Sám jsem hájil názor, že bez té rozvláčnosti by věty ztratily svůj rytmus — Vančura totiž nepíše věty, on je komponuje jako hudbu. Ne každý v místnosti se mnou souhlasil, a vznikla z toho jedna z nejveselejších hádek, jaké náš klub pamatuje.
Nakonec jsme se shodli aspoň na tom, že Rozmarné léto je kniha, kterou je radost číst nahlas — a to je možná ta nejlepší charakteristika, jakou literatuře můžeme dát.
Prosincové setkání jsme zakončili svařákem a slibem, že v novém roce otevřeme i Vančurovy méně čtené texty.